Policajt na vejminku - Díl 5.

02. 05. 2008 | † 13. 01. 2014 | kód autora: Ntf

Díl 5.

Co zbývá v listopadových večerech, když venku mrholí a je zatažená obloha, než aby si člověk sedl ke knize a četl si, poslouchal hudbu a nebo tupě zíral na televizi?Ruda seděl v hlubokém křesle, v ruce držel ovladač a přepínal už asi půl hodiny z jednoho programu na druhý. Tohle mně opravdu rozčiluje. Už, už se soustředím na nějakou zajímavost a buch, je tu něco jiného Jenom jsem se v duchu modlila, aby někde nebyl nějaký zajímavý fotbal. To bych mohla zrovna jít spát. Nemám ráda sportovní přenosy. No jasně, už je to tady . Tak to ne.

"No dívej se, já půjdu nahoru k počítači. Zrovna jsem si vzpomněla, že jsem nevyřídila nějaké mejly. "

Odpověď jsem nedostala, protože se právě nějaká dvojice fotbalistů hrnula na bránu a tak jsem zvedla pozadí a potichu se odebrala do pracovny.

V pracovně bylo chladněji, než v obýváku. Ruda zase šetří, takže zavedl studený odchov s tím, že je to zdravější, když není přetopeno. No, řekla jsem si, uvařím si čaj do termosky. Šla jsem do kuchyně, rozsvítila jsem a chystala jsem konvici, když se tím večerním tichem ozval přidušený výkřik. Šlo to od sousedů. Přiskočila jsem k oknu a odhrnula záclonu. Avšak, všechna okna byla jen mírně osvětlena, jinak všude tma. Asi se mi něco zdálo, řekla jsem si. Jsem už asi nějak mimo. Ruda nemohl nic slyšet, protože měl nahlas puštěnou televizi.

"Prosím, nech mne,"zaslechla jsem, muselo to býtněkde hodně blízko.

A pak bylo ticho. Nedalo mi to a šla jsem za Rudym.

"Rudy, venku se něco děje. "

"Jo?Tam se pořád něco děje. Neruš, jdi si psát . "

Sharp ležel pod stolem a ani se nehnul. Toho by nikdo nedostal do té zimy ani heverem. Šla tedy zpět do kuchyně, abych si konečně uvařila ten čaj, ale nedalo mi to, abych se znovu nepodívala z okna. Nic než tma. Ale to neznamenalo, že se tam něco nedělo. Vzala jsem obojek a vodítko a zavolala Sharpa, že ho půjdu vyvenčit. Jen velmi neochotně a s velkými průtahy šel ke mně, sedl si a čekal, že mu zapnu obojek. Moc dobře jsem na to neviděla, takže mně trochu trvalo trochu déle. Pak jsem si na sebe vzala tlustý svetr a vyšla z domu do zahrady, prošla zahradou brankou na ulici. Tam už se osvětlení odráželo na mokrých chodnícíc...

.... Vyšší starší muž, zachumlaný do kabátu přešel ulici a já jen na okamžik viděla jeho obličej. Ale rychle zmizel. Nepřemýšlela jsem nad tím.

A pak jsem to uviděla. Na chodníku totiž ležela nějaká žena, celá od krve a nehýbala se. Sakra, neměla jsem sebou mobil, abych někoho zavolala. Otočila jsem se k našemu domu a chtěla zavolat Rudyho, ale pak jsem si uvědomila, že by mne neslyšel. Naštěstí právě jela policejní hlídka na svém pravidelné kontrole a tak jsem jí rukou dala pokyn, aby zastavili. Dva policisté vyskočili z vozu a jeden se nad tou nešťastnicí sklonil, aby zjistil, zda má volat záchranku.

"Je mrtvá,"řekl svému kolegovi a ten ihned volal pro odvoz.

"Vy jste ji náhodou našla, že ?"zeptal se mně. Byla jsem tak zkoprnělá a vyjukaná, že jsem se nezmohla na slovo, jen jsem se díval na tu mladou ženu, která tu ležela jako kus věci, bez známky života. Sharp seděl vedle mne a kňučel.

"Vy tu bydlíte ?"zeptal se mně.

"Ano, nedaleko. "

A teď mi dá otázku, jestli jsem něco náhodou neslyšela. Páni, co jen řeknu?Že jsem jí slyšela a jistě i mnoho sousedů, jak přidušeně křičí a pak - prosím, nech mne.

"Slyšela jste něco, když jste byla doma ?"Dal mi tu otázku, stejně mi ji dal.

"Ano, v kuchyni jsem slyšela nějaký přidušený výkřik, ale nepřikládala jsem mu žádnou důležitost. Myslela jsem, že někdo upadl. A pak jsem slyšela vykřiknout, prosím nech mne, a to už jsem vyšla ze psem na ulici a našla ji. "

"To by odpovídalo. Je mrtvá teprve chvíli,"řekl mezitím soudní lékař, který přijel s pohřebním vozem a ohledával ji. Nemohla jsem se na to dívat. Ale věděla jsem, že obrátí její tvář, zasvítí do ní baterkou a zeptá se mně, jestli ji znám. Udělal to. Ta tvář – rozrůzněná bolestí a strachem. Oči vytřeštěné. Dvě bodné rány v krku. Ty byly smrtelné. Ani jsem si neuvědomila, že přijelo další policejní auto. Začali pročesávat okolí, zajišťovat stopy. Rozklepala mne zima a šly na mne mdloby. Snažila jsem se to ovládnout.

"Jste sama doma ?"zeptal se mně policista, když asi viděl, jak měním barvy a třepu se zimou.

"Ne, můj bratranec .... Bydlí tam, já jsem na návštěvě. "

"Dovedu vás domů. Myslel jsem, aby se o vás někdo postaral. "

Vzal psa za vodítko a já jsem se do něho zavěsila. Studený vzduch mi osvěžoval tvář, ale pomalu zalézal pod tlustý svetr.

"Snad tady nebydlí major Hlavsa ?"zeptal se policista, když si zasvítil na zvonek baterkou.

"Je to on. "Přisvědčila jsem a v duchu jsem se bála, co na to řekne. Určitě mi vynadá, jako vždycky, když jsem se do něčeho napletla. Ale já za to prostě nemůžu.

"Musíte zvonit několikrát, on se dívá na fotbal. "

Po třetím zazvonění jsem uslyšela jeho kroky a pak zarachotil klíč v zámku. Otevřel dveře a když mne viděl , jak mne vede policajt, vytřeštil oči. Sharp ho začal obskakovat, ale odehnal ho a poručil mu, aby si sednul.

"Tak tebe přivádí domů policajt?Co jsi prosím tě .... "

"Pane majore, poručík Lhota. V ulici před vaším domem se stala vražda. "

Nemohla jsem se zbavit toho obrazu tváře zmučené ženy, nahánělo mi to hrůzu. Tak blízko našeho útočiště se stane něco tak děsivého. Je dobře, že jsem tam šla nebo není?Stejně bych ničemu nezabránila. A možná, že bych se stala nepohodlným svědkem. A nebo dokonce další obětí. Nevím, těžko říci, ale v takových situacíchsi hrát na hrdinu, je pochybné. Opravdu?Vždyť jsou lidé, kteří se nebojí zasáhnout, když je život druhého člověka v ohrožení. Ale já se bojím, neumím se prát a nenosím zbraň.

Nenávidím násilí, děsí mne. Přes noc se udělalo náledí, takže jsem zůstala s Rudym, musela bych jet autem zpět. Nebyla jsem na tom psychicky nejlíp a ještě bych se někde vymlátila. Ale Rudy odjel s policisty a ještě ráno, když jsem se vzbudila, byl pry...


.... Chodila jsem od ničeho k ničemu. A bála jsem se, protože jsem si pamatovala, že vrahové se vracejí na místo činu. Netušila jsem, jestli to byla náhodná vražda nebo jestli ta žena měla nějakého nepřítele, který jí honil a pak chytil a zavraždil. A jak mi ty myšlenky běhaly hlavou, znovu mne popadal děsivý strach. Udělala jsem si kávu, zapálila cigaretu a sedla si jako pecka ke stolu. Nebyla jsem schopná cokoliv dělat. Pořád se mi vracel ten hrůzný pohled do tváře mrtvé a děsilo mne, že se to stalo tak blízko. Minuty pomalu ubíhaly a já jsem cítila napětí, jako bych na něco významného čekala. Kouřila jsem jednu od druhé a pila studenou kávu z hrnku. V tom zadrnčel telefon. Určitě Ruda. Zvedla jsem ho.

"Jestli něco cekneš policajtům, tak uvidíš,"ozval se chraplavý hlas. Málem mi leknutím vypadlo sluchátko z ruky. Zavěsil. Z očí mi vyhrkly slzy. Tohle nechci, být v ohrožení, bát se vyjít na ulici, ohlížet se, jestli za mnou někdo nejde. Zjistil si, kde bydlím, určitě mně viděl, jak jsem tam byla, pozoroval mne, vystopoval mne a teď jsem tu úplně sama. Roztřásla mne zima. V tom někdo zazvonil u dveří. Otočila jsem se ke dveřím. Ale neměla jsem sílu jít k nim.

"Policie, prosím, otevřete,"ozval se hlas toho policisty, s kterým jsem mluvila večer. Oddychla jsem si.

"To jsem ráda, že jste tu,"řekla jsem a odemkla.

"Mohu dál ?"zeptal se s úsměvem.

"Ano, jen pojďte, před chvílí mi někdo volal a vyhrožoval mi. "

"Já vím, máme povolení k odposlechu. Pan major je teď na služebně. Poslal mne za

vámi. "

"A mohu s ním mluvit ?"zeptala jsem se.

"Jistě,"řekl a vyndal služební mobil z kapsy, vyťukal číslo a podal mi ho.

"Rudy, právě přišel ten tvůj kolega, co jsi ho poslal. "

"To je dobře, ale ty nikam nechoď. Počkej, až přijdu. "

Vrátila jsem mu mobil. Sundal si čepici a prohrábl si rukou pěkné husté vlasy.

"Tam je teda psí zima. "

"Udělám vám čaj,"nabídla jsem a postavila na stůl šálky.

"Máte to tu hezké," rozhlížel se.

"Bydlí tu jen Rudy. Já někdy dojíždím. "

Sedl si a složil ruce na stůl.

"Já bydlím s maminkou na kopci. Taky je to tam pěkné, zvláště na jaře, když kvetou

stromy. "

"To musí být pro ní těžké, když ví, v jakém jste nebezpečí. "

"Můj děda byl četník a táta polda, Máme to v rodině. "

Telefon opět zadrnčel. Tázavě jsem se na něho podívala. Pokynul mi,. Abych ho zvedla.

"Varuji tě. Ne abys mu něco vykládala, co jsi viděla. "

Zavěsil.

"Asi nás pozoruje. Je někde blízko. "

A v tom jsem si vzpomněla na toho muže zachumlaného v kabátě, jen na malý

okamžik jsem se mu podívala do tváře.

To byl určitě vrah.

"A tak si představte, paní doktorko, že ona ho znala jen z Internetu. Však víte, byl osamělý, manželka mu umřela už před lety. A klidně si za ním přijela. "

Popíjely jsme kávu se sousedkou, která bydlela blízko domu pachatele. Tentokrát se mi hodilo, že je taková "všímavá"a sdílná.

"Vy sem moc nejezdíte, takže nevíte, co se tu děje a neznáte lidi. Byl to takový morous. Všimla jsem si, že svítil kolikrát do rána a pořád seděl u počítače. Ale když jste ho potkala v Delvitě nebo na ulici, skoro nepozdravil. "

"Vezměte si ještě věneček,"nabídla jsem jí z talířku, kde bylo plno zákusků. Vděčně se na mně podívala usmála se.

"Já se těm ženským divím. Myslí si, že když jim někdo píše nějaké blbosti, že je to pravda a naletí. Ale já bych to do něho také neřekla. Vždycky chodil slušně oblečený, s nikým se moc nebavil. Okna měl vždycky čistě umytá, ale holt, chyběla mu žena. A když si ji našel, asi dostal strach. "

Z Rudyho jsem toho moc nedostala. Že oběť byla učitelka, matka dvou dětí a pan Kmoch, tak se vrah jmenoval, byl několikrát u ní v Liberci. Podle jeho výpovědi, vycházeli spolu dobře. I na tu dálku. Jezdíval za ní, protože to bylo pro oba pohodlnější.

"Tak proč ji zabil ?"zeptala jsem se ho.

"V ten večer za ním poprvé přijela. Podle jeho výpovědi, chtěla po něm, aby se vzali. Půjčila mu dost peněz na opravu jeho domu a počítala s tím, že se s dětmi k němu přistěhuje. Najednou mu došlo, že takový vztah asi nechce udržovat tak vážně a odmítl to. Tak se hrozně pohádali a ona chtěla po něm ihned ty peníze. A vyhrožovala mu, že ho bude žalovat za podvod, který na ní udělal. Toho se ulekl, protože až do té doby žil bezúhonně a tak jí udeřil Stačila vyběhnout u domu a on jí dohnal a v té zuřivosti a strachu se neovládl a bodnul ji dvakrát kuchyňským nožem do krku. "

Dostal vysoký trest. Bylo to v novinách. Četla jsem to jednou ráno, když jsem si chystala kávu s makovým rohlíčkem a medem.

Od té doby, kdy jsem byla přímým účastníkem té nešťastné události, uplynul měsíc. Pomalu jsem se vzpamatovávala z toho úleku a špatných, až děsivých pocitů. Chtěla jsem zavolat Rudovi, ale nebral to. Také jeho počítač byl jakoby vypnutý. A tak, když to už trvalo přes týden, zavolal jsem k nim na Krajský vyšetřovací úřad, abych zjistila, jestli se mu něco nestalo. A tam jsem se dozvěděla, že nastoupil znovu do služby. Prý ten poslední případ byla ta poslední kapka do jeho poháru trpělivosti.

Já jsem se také minula s rozumem, protože jsem se na jaře toho roku za něho provdala. Jeho vejminěk, jak tomu říkal, jsme změnili na dočasné sídlo.

Jsme šťastný pár.

Nestěžuji si. Mám spoustu času na svou práci, protože Ruda je pořád ve službě a doma už o ničem nechce mluvit. Asi je to tak lepší.

*

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky laska-vztahy

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.